Upřímně nevím, jestli tenhle článek vůbec zveřejním, protože ho píšu dost spontánně při pondělním večeru.

Koukám do diáře, otáčím list dalšího nastávajícího týdne. Najednou mě něco trkne, a říkám si je to vůbec pravda? To už je to taková doba? V uvozovkách doba, protože jsem si uvědomila, že zítra 4.2. 2020 to už budou dva roky od té doby, co jsem zveřejnila svůj první recept a tím i odstartovala tenhle blog. Strašně rychle to uteklo.

Zpočátku se mi líbila myšlenka, zveřejňovat a rozvíjet svoji fantazii. Taky se mi líbila idea blogu, můžu tvořit, psát, fotit.. prostě můžu všechno. No jo, Veru, vždyť sotva umíš zapnout počítač, říkala jsem si (myšleno s nadsázkou). Nemůžeš si založit blog, když to neumíš, ale mě to tak lákalo, takže rozum překonal cit, zkoukla jsem pár videí, přečetla minimum článků a vrhla se do toho - založila si blog Paní Borůvka. Nejvíc jsem se obávala reakce ostatních, ať už rodiny nebo známých. Začátky nebyly úplně růžové, nikdo mě nepodporoval, jen jsem slýchala vtíravé otázky nebo poznámky opovržení. Neodradilo mě to a dokonce jsem postupem času slyšela i nějaký ten kompliment, který mě posouval ještě dál. No a momentálně děkuju vám všem, kteří čtete mé články nebo podle mých receptů pečete, to mě vždycky tak potěší, protože to ukazuje, že to, co dělám, má alespoň trochu smysl. Musím říct, že časově to není vůbec jednoduché, ale miluju tuhle tvorbu natolik, že radši například nafotím recept, než abych se učila na test..

A víte co z toho plyne? Že pokud vás něco baví, nenechte se ničím, ani nikým odradit a prostě to dělejte. Já kdybych s tím vším praštila, tak tu teď nepíšu tenhle článek. Někdy je těžké vytrvat, když slýcháte místo obdivu, otravné poznámky, ale věřte mi, má to cenu. Dělejte to pro sebe, ne pro ostatní, ať už se to týká čehokoliv ve vašem životě.

Díky mé mamce, která mi držela palce už od začátku. Díky mé kamarádce, která mi pomáhá po technické stránce. Díky všem, kteří jste dočetli má slova až sem.

Tak příště snad zase u nějakého receptu ahoj!